IX.OCHRANA ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

Česká republika je výjimečně krásnou krajinou. Čistota vzduchu, přírody a obcí, v nichž žijeme, je významnou hodnotou ovlivňující kvalitu života. Všichni vlastníci jsou zodpovědní za čistotu svých pozemků. Je třeba si uvědomovat, že se znečišťováním se setkáváme zejména tam, kde není jasně definovaný vlastník. Stát je zodpovědný za udržování čistoty vzduchu a za čistotu území, jehož je vlastníkem – to se týká zejména řek, lesů a dalších pozemků.

1.    Skutečná ochrana prostředí

Svobodní jsou pro skutečnou ochranu prostředí, ve kterém žijeme. Stát má mít jasná pravidla pro provoz zařízení, která vypouštějí škodliviny. Emisní limity mohou být přísnější s růstem bohatství společnosti. Nepovolené skládky odpadu mají být vyšetřovány a viníci trestáni. Svobodní zejména odsuzují dovoz německého odpadu, který je přímým důsledkem evropské směrnice o volném pohybu odpadu v rámci EU.

Za čistotu na veřejných komunikacích odpovídá vlastník. Vlastník pozemku má mít současně možnost domoci se náhrady škody způsobené cizí osobou. Drobný nepořádek tolik patrný v našich městech, vesnicích a lesích nás bohužel zřetelně odlišuje od Švýcarska a dalších pořádkumilovných zemí. Pořádnost (neodhazování odpadků na zem) je věcí etiky a výchovy, stát a obce mají ale jasnou odpovědnost za úklid tehdy, když nejsou schopni jednotlivé drobné znečišťovatele chytit při činu. Ochrana čistoty začíná u prvního odhozeného papírku, jeden odhozený odpadek vyvolává další.

Recyklace je důležitou součástí ekonomiky od nepaměti. Zejména kovy, sklo, papír a plasty jsou předměty vodné ke znovupoužití. Recyklace ale nesmí být nařizována z ideologických důvodů. Jinak hrozí, že recyklace za každou cenu bude v konečném důsledku pro přírodu škodlivá. Česká republika má jednu z nejvyšších měr recyklace v Evropě. Lidé recyklují sklo, papír a plasty dobrovolně. Firmy, které tříděný odpad sbírají, musí být zodpovědné za pořádek kolem sběrných míst. Český systém dobrovolné recyklace je funkční a měl by být uchován, neměl by být nahrazován povinným zálohováním plastových lahví.

2.    Ochrana přírody versus ideologie

Svobodní odmítají ideologické pojetí ochrany životního prostředí, pro které jsou typické upřednostňování přírody bez ohledu na člověka a předsudky vůči kysličníku uhličitému, plynu, který vydechujeme a který rostliny absorbují. Svobodní vidí ochranu prostředí, ve kterém žijeme opačně: Příroda se chrání pro člověka, který je její součástí. Důležité je zabraňovat bezprostřednímu znečišťování škodlivinami a odpadem, nikoliv soustředit se na boj s emisemi kysličníku uhličitého, který je přirozenou součástí přírody.

Ochrana přírody a hospodářský rozvoj nejsou v protikladu. Modernější technologie, které jsou produktem nepokřivené tržní soutěže, přirozeně šetří energii. Svobodní odmítají ideologie, podle kterých je hospodářský rozvoj a ochrana přírody v protikladu a podle kterých je třeba růst bohatství lidí omezovat. V tomto smyslu se ideologie environmentalistů neliší od marxistického nároku na neomylnost.

Svobodní jsou pro zastavení dotací tzv. environmentalistickým spolkům. Svobodní jsou pro změnu zákonů tak, aby občanská sdružení neměla možnost svévolně blokovat investice, které splňují stanovené podmínky. Účastníky stavebního řízení by měli být vlastníci sousedních pozemků, nikoliv samozvané ekologické organizace. U staveb, které s sebou nesou externality, by měl být pečlivě posuzován vliv na životní prostředí (EIA), ale environmentalistické spolky by neměly mít možnost stavby zdržovat. Posouzení vlivu na životní prostředí by mělo být věcnou a jasnou analýzou. Posuzovat je třeba nejen dopad nové stavby, ale i dopad, který na životní prostředí bude mít neprovedení stavby.

Ekologická politika prováděná ve jménu environmentalistické ideologie často přírodě – a lidem zejména – škodí, právě proto, že je poplatná ideologii. Příkladem je tzv. kjótský protokol a evropská politika obchodování s povolenkami na emise CO2. Realizace této politiky vede k přesouvání výroby do Číny či Indie, kde často při výrobě energie i spotřebního zboží dochází k větším emisím škodlivin než ve vyspělejších evropských zemích. Dalším příkladem je politika povinného přimíchávání biopaliv do benzínu a nafty, které zdražuje potraviny a způsobuje nedostatek základních životních potřeb v chudých zemích. Jiným příkladem je zákaz neškodných žárovek ve prospěch zářivek obsahujících jedovaté látky či ‚chov kůrovce‘ na Šumavě. Jednání, které vychází z osobního přesvědčení o prospěšnosti péče o životní prostředí je mnohem účinnější než státní regulace.

Ochrana přírody je především věcí lokálního působení. Mezinárodní dohody mají smysl tam, kde dochází k přeshraničnímu ovlivňování životního prostředí (čistota vzduchu a vod). Jednotná pravidla závazná pro všechny státy však s sebou nesou riziko přijetí špatné politiky. I přístupy k ochraně přírody musí podléhat konkurenci, každý stát má mít právo na vlastní přístup k ochraně životního prostředí.

Stránka: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 VŠE